Citáty o postmoderně

15. 02. 2007 | † 06. 06. 2009 | kód autora: 2h0

obrazekCitáty

V této rubrice lze najít citáty posbírané v nejrůznějších publikacích. Jejich společným jmenovatelem je podpora myšlenek, pro jejichž šíření byl zřízen tento internetový občasník. Vzhledem k tomu, že hudební reflexe v naší zemi značně upadá, půjde často o citáty z příbuzných uměleckých oborů, či o citáty z obecně filosofických spisů.

Paul Johnson: Dějiny umění: Nový pohled (Academia 2006):

Třebaže bohatství, jehož 20. století dosáhlo, převyšuje v úhrnu všechno, čeho dosáhla předchozí století dohromady, a třebaže osmdesát procent tohoto bohatství bylo vytvořeno v druhé polovině 20. století, je krásných předmětů, ať dvou- nebo trojrozměrných, žalostně málo.

....

V posledních čtvrtině století se v některých velkoměstech vyspělého světa rozvinulo několik iniciativ usilujících o obnovu tradiční umělecké výuky. Přicházejí po propastném období, kdy se procesům uměleckého řemesla přestalo úplně vyučovat. Sochaři, kteří se chtěli seznámit například s Gilbertovou nebo Rodinovou technikou, byli nuceni studovat učebnice z konce 19. století, pokud je vůbec sehnali. Přerušení kontinuální linie v místech, jako je Paříž nebo Řím, mělo pro profesionální výchovu zhoubné následky. Tyto ateliérové a dílenské disciplíny se mohou obnovit teprve po generacích.

...

....4pt'>

Na rozdíl od akademií, jejichž činnost podněcovala více druhů motivů, z nichž některé byly samozřejmě dost problematické, ale jiné zase úctyhodné, má dealer motiv jediný: vydělat peníze.

...

Establishment moderního umění soustřeďuje ve svých rukou mnohem větší moc, než tomu bylo v časech takového Le Bruna nebo Davida: moc umělce dělat nebo je naopak zneviditelňovat...Spisovatelé a umělci, kteří tomuto establishmentu vzdorují, se rychle octnou bez práce a ztratí základnu.

...

Ukazuje se, že údaje o počtech návštěvnosti se stávají postupně důležitější než samotný obsah výstavy.

...

...televizní kultura začala dobývat umění a zredukovala je na svou vlastní politováníhodnou úroveň.

Jan Stern: Rozhovor v literární příloze HN Kmen 36/2006:

Lidé už literatuře a umění nevěří...Moderní autor se totiž začal ke svému čtenáři chovat sprostě, začal ho buď zcela ignorovat, anebo ho dokonce urážet, vytahovat se na něj, dělat z něj idiota...Dnešní umění je samomluva...Malíř cákne barvu na plátno a "teď se ty dívej, co je to umění. Když se ti to nelíbí, co je mi po tom, stejně budu v učebnicích, to ty neovlivníš, na to jsou tu študovaní specialisté na skvrny". Do téhle slepé uličky nás dostal modernismus.

Blumenfeld S.M.: Mandala postmoderního vědomí (Prostor 39/40):

Základní zkušeností postmoderny je oprávněnost nanejvýš rozdílných forem vědění, životních rozvrhů, vzorců jednání.

....5pt; mso-padding-alt: 0cm 0cm 1.0pt 0cm'>Postmoderna říká: už žádný monopol na pravdu. Už žádná jediná a pravá Pravda...Z duchovní perspektivy se pravdy ani nestřídají, ani nevyvracejí, nýbrž doplňují se. Toto je základní postmoderní zkušenost a mohli bychom říci i moudrost.

Martin C.Putna: Prožíváme zradu vzdělanců (Literární noviny 06/43):

Lidí se domnívají, že ... právě když kritizují starý anticko-křesťanský Západ, jeho kánony a instituce, připadají si pak hrozně pokrokoví. Nebo dělají moderní umění, takové ty "instalace" a "videoarty", ve kterých se předhánějí, jakou nechutnost ještě předvedou. To je strašný omyl. To je myšlenková lenost. Protože tyto "provokace", to je dnes v intelektuálních kruzích nejpohodlnější mainstream. "Napadání patriachálního systému" může provozovat kdejaký šmudla, který si přečte několik příruček o "rozbíjení diskursu".

Suzi Gabliková: Selhala moderna? (Votobia 1997)

Můžeme si klást otázku, zda moderna znamenala období úspěchu a souznějící tvořivosti, nebo období vyčerpání a úpadku? Byla moderna úspěšná nebo zklamala?

Odkazem moderny je, že umělec stojí osamocený.

Během 60. a 70. let však začala pozdní moderna projevovat čím dál více znaků samoúčelného formalismu, který abstraktní umění zbavil jakékoli disidentské role či významu ve společnosti.

Cork (umělecký kritik) trval na tom, že "umělci by měli skoncovat s tendencí obracet se jen na sebe navzájem, kdy rezignovali na to, aby působili na životy těch, co stojí mimo". Avantgarda se, podle Corka, sjednotila ve svém odmítnutí pracovat pro kohokoliv jiného než pro sebe, a jako topící se trosečník se drží voru, který bizarně nazývá "tvůrčí svobodou". Umění musí pustit z hlavy incestní taktiku "boje stylů" a začít tlumočit významy s ohledem na "veřejnost, jejíž potřeby byly tak dlouho opomíjeny".

Současný sveřepý tlak na umění, aby bylo "úspěšné" za každou cenu, obvykle končí požadavkem odtržení umělcova názoru od praxe. Úspěch a postavení vedou k interpretaci umění podle momentální kulturní módy...

Náš moderní západní svět je očividně jen jedním z mnoha možných světů, přesto však přežívá pocit, že naše modernost je všemu co předcházelo, nejen vzdálená, ale dokonce nadřazená.

Vzdor vlastním názorům...byla idea umělecké avantgardy směněna za marketingové strategie uměleckého světa. Stal se z ní kvetoucí kšeft.

Ti, kteří uvažují o bankrotu moderny, často tvrdí, že už vlastně bylo načase. Fakt, že moderna je na konci svých sil, přijímají jakoby s úlevou.

Dnešní umělci totiž chtějí, aby umění sloužilo jejich kariérám a nikoli aby sami sloužili umění. Tvůrčí pokora už není v módě.

Výraz postmoderna vypovídá o ztrátě důvěry v jakýkoli dominantní stylový proud v umění, jako by se náhle totálně zhroutily dějiny stylů... Jestliže moderna byla ve své podstatě ideologická – plná zanícených příkazů, čím by umění být mělo a čím nikoli – postmoderna je mnohem eklektičtější, schopná asimilovat a dokonce i "vykrádat" nejrůznější žánry a stylové formy.

...dokonce by se mohlo zdát, že jde o osvobození z pout netolerantní exkluzivity a avantgardního požadavku neustálé inovace. Existují však i negativní důsledky...Za umění lze dnes vydávat cokoli...jediné co z plurality zůstane, je banalizace a zpochybnění hloubky našich konfliktů.

"Nové" ( v době nástupu moderny) se stalo hlavním znakem pozitivní hodnoty. Maximalizace variabilnosti změny – uměle podporovaná a povýšená na nejdůležitější věc na moderní scéně – zničila veškerou stabilitu. Neustálé vynucování si neustávajícího "pokroku", jakožto hlavního požadavku modernosti, dohnané až k absurdnosti, se radikálně křížilo s potřebou systematické moudrosti a rovnováhy...S jakousi pozdní lítostí si dnes uvědomujeme, že tradice i autorita měly a mají svou důležitost. A to nikoli jen proto, že avantgardě vlastně umožnily její existenci – byť jen tím, že představovaly něco, proti čemu mohla protestovat...Umělec je pod neustálým tlakem "být moderní", zároveň však zjišťuje, že být moderní znamená být tradiční. Jinak řečeno: když jeden princip dosáhne vrcholného momentu své síly, kolabuje ve svůj vlastní protějšek.

Malíř Bruce Boice se ve své přednášce "Co znamená být umělcem" obrátil na studenty s těmito slovy: " Studenti po opuštění školy často vůbec nepracují...nemají důvod k práci. Jakoby vůbec neexistoval důvod věnovat se umění, jako by na něm v podstatě vůbec nezáleželo. A když se mu věnujete, jste tím otráveni, protože pracujete ve vzduchoprázdnu. Neexistuje motivace, neexistují žádná pravidla – není tu nic, co by vám napovědělo, co dělat a zda to je dobré či nikoli. To, co vám umožňuje pracovat, je jen vaše odvaha a přesvědčení, že v práci se pokračovat má."

Skoro se zdá, že čím větší má umělec svobodu, tím se cítí impotentnější.

Hovoříme o selhání moderny. Slovo "selhání" nebo slovo "prohra" se možná zdá příliš silné, avšak s ohledem na to, co postupně vychází na povrch, se zdá, že jsme opravdu cosi velice důležitého ztratili...Naše otázka, zda moderna zklamala či nikoli, se nakonec mění v otázku, zda vůbec bylo správné odmítnout tradici...Filosof Shils tvrdí, že houževnatá emancipace od všech tradic vedla ke ztrátě většiny toho, co je pro řád a štěstí v životě člověka nepostradatelné. Tradice vymezují normy umožňující v praktickém životě odhadnout, co je správné a co špatné; vytvářejí stabilní a trvalé systémy...

Mnoho umělců, kteří žijí představou, že nadešel čas k radikálnímu obratu od vynuceného protikladu mezi tradicí a modernou, začalo opouštět modernistický imperativ skoncování s minulostí a zabývají se jakýmsi antikvářským brakováním starých stylů...Umělecké vykrádání "antikvit" a znásilňování tradičních forem se stalo osudem umělců, kteří zjistili, že mise avantgardy zkrachovala...bude problém rozhodnout, kteří umělci pouze vymetají všechny kouty minulosti a kteří se opravdu snaží transformovat duchovní vakuum naší společnosti...Problém zůstává v tom, jak oddělit zrno od plev...

Víme nyní naprosto jasně, že jen když existují tradiční pravidla, lze mít radost z toho, že je můžeme bořit. Právě napětí mezi svobodou a zdrženlivostí nese ovoce.

Jako všechny ostatní ideje i idea moderny měla vymezenou životnost. K jejímu odkazu patří rovněž to, že na ...umění opět nazíráme spíše s ohledem na jeho záměr a smysl než styl.

Stanley J.Grenz: Úvod do postmodernismu (Návrat domů, 83.publikace)

Postmoderní myslitelé upustili od osvícenského hledání jediné universální, nadkulturní a nadčasové pravdy. Místo toho se zaměřují na to, co za pravdu považuje dané společenství.

Postmodernismus se zrodil 15. července 1972 v 15 hodin 32 minut v St. Luis ve státě Missouri. – Když se původně stavěla nová obytná čtvrť Pruitt-Igoe v St. Louis, bylo to nadšeně vítáno jako mezník moderní architektury.Co je důležitější, tento projekt se ve snaze vytvořit pomocí techniky utopickou společnost pro blaho všech stal ztělesněním samotného moderního chápání světa. Avšak obyvatelé této čtvrti, ne něž nic z toho neučinilo žádný dojem, nové domy ničili. Státní projektanti vynaložili velké úsilí na obnovu svého plánu. Přestože na celý projekt obětovali miliony dolarů, nakonec to vzdali. Toho osudného odpoledne v polovině července 1972 jednu budovu srovnal se zemí dynamit. Podle Charlese Jenckse, který je přijímán jako "nejvlivnější hlasatel architektonického postmodernismu", tato událost symbolizuje smrt moderní doby a zrození postmodernismu.

Postmoderní vědomí opustilo osvícenskou víru v nevyhnutelný pokrok. Lidé postmoderní doby si neponechali optimismus, kterým se vyznačovaly předchozí generace. Naopak dávají najevo sžíravý pesimismus. Poprvé v nedávné historii nesdílí nastupující generace přesvědčení svých rodičů, že svět se stává lepším místem pro život... A už nejsou přesvědčeni, že tyto nesmírné problémy vyřeší lidský důmysl ani že jejich životní úroveň bude vyšší než jejich rodičů.

Přestože byl tento výraz vytvořen ve třicátých letech dvacátého století, postmodernismus jako kulturní jev získal hybnou sílu až asi o tři nebo čtyři desítky let později. Nejdříve se objevil na okrajích společnosti. Během šedesátých let se nálada, jíž se postmodernismus vyznačoval, stala přitažlivou pro umělce, architekty a myslitele, kteří se snažili nabídnout radikální alternativy místo převládající moderní kultury...Během sedmdesátých let postmoderní výzva modernímu pojetí pronikala svět směrem k hlavnímu proudu kultury...V osmdesátých letech byl přechod z okraje do hlavního proudu dokončen.

Rozmanité a navzájem si odporující prvky postmoderní společnosti nespojuje v jeden celek žádné společné ohnisko. Již neexistují žádná společná měřítka, na která by se lidé mohli odvolávat ve své snaze změřit, posoudit či ohodnotit myšlenky, názory...

Postmoderní kulturní díla jsou často "dvojitě zakódovaná", protože jejich význam náleží dvěma rovinám. Mnozí postmoderní umělci používají rysy starších stylů právě s cílem odmítnout či zesměšnit určité stránky moderní doby.

Postmodernismu podle jeho kritiků chybí originalita a naprosto postrádá jakýkoliv styl.

Mnozí postmoderní umělci spojují rozmanitost s typicky postmoderní metodou juxtapozice, tj. kladení různých prvků vedle sebe. Jednou z jejich oblíbených kompozičních forem je koláž.

Odmítnutí stavět "vrcholné uměníů nad "populární" kulturu je určujícím rysem postmoderní doby.

Lidé postmoderního světa už nejsou přesvědčeni o tom, že jejich svět má nějaký střed ani že lidský rozum může pochopit logickou strukturu okolního světa.

Lidé postmoderní doby odsuzují přetvářku těch, kdo jsou schopni panovačně mluvit k celému lidstvu a jeho jménem. Lidé postmoderního světa nahradili tento osvícenský ideál vírou, že všechny nároky na pravdu – v konečném důsledku i pravda samotná – jsou společensky podmíněné.

Lidé postmoderní doby chápou všechna vysvětlení skutečnosti jako výklady, které jsou užitečné, ale ne objektivně pravdivé.

Lidé moderní doby věřili, že jsou schopni vidět svět takový, jaký skutečně je. Postmodernismus říká, že to byla iluze.

Postmoderní vnímání světa znamená konec odvolávání se na jakýkoliv ústřední mýtus jako zdroj legitimity. Postmoderní postoj vyžaduje útok na všechno, co by si dělalo nárok na všeobecnou platnost – v podstatě požaduje "válku proti totalitě.

Přestože se lidé postmoderní doby zbavili metapříběhu, nadále jim zůstávají místní příběhy. Každý z nás vnímá svět v kontextu společnosti, v níž žijeme.

Události dvacátého století palčivě svědčí o tom, že exploze (moderního) poznání přes veškerý svůj přínos nevytvoří utopii. Technický pokrok nepřináší jen možnost dobrého, ale také možnost zlého...problém člověka není jen otázkou nevědomosti, ale také špatně nasměrované vůle.

Terry Eagleton: Awakening from Modernity ( Times Literaty Suplement, 20.2. 1987)

Nyní se nacházíme v procesu procitání ze zlého snu moderní doby a její manipulující logikou as fetišem jednotnosti a probouzíme se do odloženého pluralismu doby postmoderní – do nestejnorodé palety nejrůznějších životních stylů, která odmítá nostalgickou touhu sjednocovat a ospravedlňovat se...

Charles Jencks: What is Post-modernism? (St. Martin Press, 1989)

Postmodernismus je v zásadě eklektická směs jedné tradice s tradicí bezprostřední minulosti; představuje jak trvání modernismu, tak jeho přesah. Jeho nejlepší díla jsou charakteristicky dvojitě kódovaná a ironická, přičemž jejich hlavním rysem je široký výběr, střet a nespojitost tradic, protože náš pluralismus nejjasněji vystihuje různorodost.

Howard Fox: Avantgarde in the Eighties. (Ed. Ch.Jenks 1987)

Ve své podstatě není postmoderní umění ani exkluzivní, ani redukující, nýbrž syntetické, volně pracující s celou škálou stavů, prožitků a poznatků přesahujících daný předmět. Místo hledání jediného a úplného prožitku směřuje postmoderní předmět k encyklopedickému stavu. Kdy se může uplatnit bezpočet přístupových bodů, nekonečné množství interpretačních reakcí.

Příspěvek Radka Rejška k debatě na blogu Společnosti pro duchovní hudbu o hudbě Miloše Boka a Jana Niederleho: (listopad 2006)

Oba pánové mají spolu mnohem více společného, než by s mohlo zdát...Chápu to jako VELMI VÁŽNÝ důvod k zamyšlení nad dalšími cestami hudby (takové malé "Quo vadis?"). Ono totiž v zahraničí je podobně smýšlejících umělců ještě daleko více a mně začíná být jasná jedna věc - tzv. "musica nova", či chceme-li to nazvat avantgarda nebo ještě jinak - se sama vyčlenila z centrálního kmene dosti výraznou odbočkou a stala se sice hodně silnou, ale přesto pouhou "větví". Jinými slovy - avantgardu začínám chápat jako žánr v rámci hudebního globálu. A podobně, jako mi třeba vadí jisté druhy jazzu, rocku nebo i dechovky (proti které však v globálním pojetí nic nemám), podobně si vyhrazuji právo smýšlet o avantgardě a také jí podle toho přisuzovat význam (zatím pouze ve svém nitru). Pořád ale nemám vyřešenou otázku, co je vlastně tím kmenem. Leč linie Bok - Niederle - Geevers (podobně založený a smýšlející Belgičan) - Colletti (Francouz italského původu) - Straating (Holanďan) - Aldington, Sheperd (Angličani) - tohle všecno jsou autoři, s nimiž naše dvojice má velmi mnoho společného! Proto vyzývám - sledujte také tvorbu zahraniční mladé generace, která stojí mimo agresivní a medializovanou avantgardu...Oba tady mají místo, které se možná časem ukáže být důležitějším, než si oni sami dva připouštějí.

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.