Zemřel Viktor Kalabis

05. 12. 2006 | † 06. 06. 2009 | kód autora: 2h0

Zemřel Viktor Kalabis

28. září 2006 zemřel hudební skladatel Viktor Kalabis. Odešel nejen výborný skladatel. Mizí s ním významný příslušník určité skladatelské generace, a hlavně i určitá skladatelská filosofie, určitý pohled na práci umělce, který do značné míry nemá následovníky.

Viktor Kalabis patřil k silné skladatelské generaci, která vstupovala do profesionálního světa vyučena na tehdy nové Akademii múzických umění v době, která nebyla ani občansky, ani umělecky jednoduchá. Na pozadí hrůzných politických procesů byl hudebním skladatelům vnucován určitý styl, který byl vágně pojmenováván socialistickým realismem. Vyžadováno bylo navazování, a to více méně epigonské,na tvorbu českých klasiků, zejména Bedřicha Smetany. Byla to národní odnož takzvaných ždanovovských tezí importovaných se psí oddaností ze Sovětského svazu, křížená ovšem s autoritativními názory tehdejšího československého ministra kultury Zdeňka Nejedlého a také s povrchně pochopenými a dogmaticky překrucovanými názory nedávno zemřelých autorit typu Vítězslava Nováka a J.B.Foerstera.

Estetické vidění jisté části právě do života vstupující generace bylo však jiné. S chutí vstřebávali díla Hindemithova, Stravinského, Prokofjevova, Martinů. Odmítali romantickou estetiku, byla jim vlastní věcnost, nesentimentálnost. Zejména právě tvorba předchozí generace – Nováka, Foerstera, Vycpálka, Řídkého, ad. jim byla velmi vzdálená až k jistému kategorickému odmítání.

Nelze říci, že by estetický tlak 50. let nezanechal do jisté míry na autorech této generace - včetně tvorby Viktora Kalabise – vliv. Nepsali sice ani masové písně odrážející budovatelské nadšení našeho lidu, které se od skladatelů tehdy požadovaly, nepsali budovatelské kantáty oslavující krásný dnešek, nebo očekávanou šťastnou budoucnost. Ale nezříkali se inspirací folklórních (to byl také jeden z dobových požadavků na tvůrce v rámci "přiblížení se lidu") uchopených více méně tradičním způsobem. U Kalabise o tom svědčí tituly jako Strážnice, nebo Dudácká svita. Po raném skladatelově Concertu inspirovaném Stravinského Dumbarton Oaks šlo o jistý stylový obrat směrem ke zjednodušení a větší "lidovosti...

.... Tato tvůrčí epizoda neměla však dlouhého trvání a od té doby se Viktor Kalabis jako autor vyvíjel zcela ze své vnitřní podstaty. Jediné, co na počátku 60. let převzal na pár let zcela volně do své tvorby, byly tehdy do Čech pronikající a mnohými opět velmi dogmaticky prosazované prvky dodekafonního myšlení. Ovlivnilo to částečně jeho melodiku i souzvukový svět, ale v zásadě si podržel své vidění opřené o rozvoj hudebních myšlenek, logické řazení ploch, atd. Postupně si vytvářel svůj neopakovatelný styl stavby hudebního díla, kterému říkal soukromě "drama", kdy jednotlivé plochy byly často jen naznačeny a prudce byly "střihově" střídány jinými. Vzdálených vzorem zde byly poslední Michelangelovy práce, kde umělec nechal z kamene vystupovat jen podstatné části pomyslně nedokončené sochy.

Ve své tvůrčí cestě byl Kalabis do jisté míry vzorem části své generace. Léta trvající přátelský tvůrčí kroužek, kterému se po pražských hospůdkách říkávalo Hindemithbahnhof – to proto, že všichni jeho příslušníci v nějaké podobě vycházeli z tvorby Paula Hindemitha, a že jejich hlavní sídlo bylo v Praze v restauraci Domu železničářů na Náměstí míru – byl jakýmsi zvláštním druhem neoficielního skladatelského semináře, kde se tříbily názory. Viktor Kalabis byl bezpochyby v tomto kroužku dominantní osobností. Členové tohoto volného skladatelského sdružení, Jindřich Feld, Josef Matěj, František Kovaříček a mnoho dalších, kteří sem příležitostně docházeli (např. Zdeněk Šesták) uznávali plně Kalabisovo skladatelské umění. Tím spíše, když rychle Kalabisova tvorba začala pronikat do povědomí veřejnosti a to nejen naší, ale i za hranicemi. Od 60. let až na pár "stylových extrémistů", kteří hodnotili hudbu ne podle jejích vlastních kvalit, ale podle stylového zaměření, bylo Kalabisovo umění obecně uznáváno.

Tvůrčí osobnost Viktora Kalabise byla opřena o dokonalou znalost hudebního vývoje, o znalost všech významných děl v hudební historii, tak, jak to bylo pravidlem u všech velkých tvůrčích osobností v minulosti. Byl to dokonalý profesionál mající "v malíčku" skladatelské řemeslo, které pak užíval jako samozřejmý předpoklad pro ztvárnění svých hudebních myšlenek. Jeho hodnotová laťka byla nastavena co nejvýše a vyžadoval jí samozřejmě i od druhých. Proto býval nezřídka dosti tvrdým kritikem. Svou skladatelskou práci chápal velmi odpovědně, byl si vědom etické povinnosti, kterou má tvůrce vůči oboru, vůči předchůdcům, jejichž odkaz by neměl být rozmělněn, vůči hodnotové laťce, kterou tito předchůdci nastolili, vůči době, o které se vyjadřuje, byť hudebně abstraktním způsobem.

Na počátku této stati stojí, že s Viktorem Kalabisem odchází i kus skladatelské filosofie. Charakteristiky předchozího odstavce by měly sloužit mladým skladatelům jako vzor toho o co při budování opravdové tvůrčí osobnosti usilovat. Bohužel tu a tam potkáváme u nastupujících skladatelů fatální neznalost hudební historie i jednotlivých děl (pak netuší, jak ohromné množství řešení nejrůznějších kompozičních problémů vůbec existuje), potkáváme velké mezery v profesionální řemeslné skladatelské výbavě (pak lze vidět partitury, které téměř nelze zahrát), vidíme jakýsi prakticimus zavánějící postojem: "hlavně, že je příležitost, to je hlavní, párat se s tím zas tak nemusím, kdo to ostatně pozná". Schönbergův postulát nutnosti skladatelovy zodpovědnosti za každou notu je jim cizí. Skladatelská činnost je pro ně jakýmsi subjektivním hračičkářstvím, a ne zodpovědnou prací.

V tomto smyslu, ať je nám Kalabisova hudba bližší, nebo vzdálenější, je jeho odkaz zářným, výrazně svítícím majákem, který udává směr naší plavbě.

OK


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.