Nad Šostakovičovou písní o lesích

15. 02. 2007 | † 06. 06. 2009 | kód autora: 2h0

Nad Šostakovičovou Písní o lesích

Dramaturgie festivalu Pražský podzim 2006 přinesla velmi reprezentativní výběr z díla jubilanta tohoto roku – Dmitrije Šostakoviče. Kromě "hitů" typu Leningradská symfonie, či 10. symfonie, zazněla také méně známá díla, např. svity z Šostakovičových hudeb k filmům. Asi nejdiskutovanějším bylo zařazení kantáty Píseň o lesích, tohoto "vzorového" kusu socialistického realismu, tohoto díla, pro které se dnes nejvíce snášejí výtky na skladatele, že zde učinil sebe nedůstojnou úlitbu vládnoucímu režimu.

To, co se odehrálo po doznění díla v pražském Rudolfinu asi nečekal nikdo: Posluchači v sále vstali a pěknou řadu minut freneticky aplaudovali. Výkřiky bravo stíhaly jeden druhý. Tato pro pořadatele i poučeného návštěvníka nečekaná reakce publika si zaslouží pár úvah. Na problém lze hledět z mnoha stran.

Asi bychom si na počátku měli položit otázku, zda je vlastně ona Píseň o lesích tak škodlivá, že by bylo správné ji nechat trouchnivět v archivech, jak by si to mnozí přáli.

Píseň o lesích vznikla v době, kdy bylo Šostakovičova skladatelská práce prudce kritizována (s hudbou mnoha dalších autorů) v takzvaných Ždanovovských tezích. Tehdejší sovětský politický činovník Ždanov napadl některé ruské skladatele – velmi zjednodušeně řečeno - za to, že nepíší pro široký okruh posluchačů. Vše bylo patřičně ideologicky zabaleno do teorií o boji se zvrhlým "pauměním" z kapitalistického západu, které se nacházelo obdobně, jako celý společenský systém ve svém – jak se tehdy psalo a "vědecky" zdůvodňovalo - závěrečném zahnívajícím stádiu. Šostakovič zareagoval na kritiku tak, že napsal kantátu Píseň o lesích a některá svá díla jako 1. houslový koncert, či vokální cyklus Ze židovské poezie, včetně domácí kantátky Rajok zesměšňující Ždanova i jeho nohsledy, zatím ponechal v šuplíku. Píseň o lesích je psaná na verše tehdy ceněného básníka Dolmatovského. Jejich obsahem je velebení dalšího z řady geniálních rozhodnutí největšího státníka v dějinách Josefa Vissarionoviče Stalina osázet celou zemi lesy, neboť země je po válce značně poničená. Z tohoto prostinkého námětu vykřesali básník a skladatel třičtvrtěhodinovou kompozici, kde se popisuje onen slavnostní okamžik, kdy geniální státník přistoupil k mapě a umístil na ní mnoho červených praporků se slovy: "zde všude budou lesy", kde se vzpomíná, jak byla nelidsky příroda ničena válkou, jak pionýři, svazáci a vůbec všechen lid pospíchají vyplnit moudré rozhodnutí, jak se tito všichni zasní ve sladké vidině komunismu, v kterém bude příroda samý krásný les se zpěvem slavíků, jak již nebudou třídní rozpory, jak nikdo nebude muset lopotit na kapitalistu, jak nebude sociální nespravedlnost, jak nebude třeba sloužit mamonu, protože každý bude mít všechno, co bude potřebova...

...... Konečně v závěru kantáty oslaví všichni moudrého Stalina za mohutného fortissima sboru, sólistů a orchestru s přidanou galerií žesťů. Samo zhudebnění je neseno velmi prostinkým hudebním jazykem. Je zde převážně čitelná tonální harmonie, jasně srozumitelná melodika, zcela jasná stavba. Každou chvilku se ocitáme tu v sentimentálním předvádění citu, tu v typicky ruském patetismu.

Právě pro všechny tyto výše popisované vlastnosti díla, pro onen patetismus, pro onu nesložitou, jednoduchou hudební řeč, pro až devótní oslavy nejgeniálnjěšího vůdce celých dějin si velká řada příznivců hudby a Šostakovičova díla tuto kompozici oškliví.

Jak si tedy vysvětlit onen až demonstrativní úspěch díla? Někdo tvrdí, že sál byl plný zakuklených příznivců minulých poměrů. Možná jich tam pár bylo (ostatně nevím, kdo by dnes nějak vehementně - alespoň v našich zeměpisných šířkách – oslavoval Stalina), ale obávám se, že zakuklení příznivci minulých pořádků zas tak moc nechodí na koncerty vážné hudby. Realističtější výklad je, že v sále byla řada turistů, kterým jsou na českém území citlivé vzpomínky na 50. léta minulého století vcelku lhostejné a prostě poslouchali hudbu. A zde je možná ono "čertovo kopýtko".

Pokusíme-li se z Písně o lesích odstranit mnohé nálepky všeho typu, typu ideologického, typu kvalitativního hodnocení podle poměru díla k údajně jediné správné vývojové stylové linii hudby, můžeme si klást různé otázky. Jaká je opravdu tato kompozice z hlediska uměleckého? Zkusme si například odmyslet ony dnes samozřejmě směšné oslavy na Stalina. Je sama základní myšlenka textu – sázejme lesy, příroda to potřebuje – tak zrůdná?

A hudba? Zde je především třeba zkoumat jednu ze základních premis hodnotících kritérií panujících ve 20. století: jde o ono "vývojové" hledisko, které staví na základu "hlavní" vývojové linie probíhající jistým směrem, přičemž základní hodnotící postoj k autorovu dílu, ke konkrétní skladbě je určován poměrem hodnoceného tvůrce k momentálnímu stavu vývojové linie. Jinými slovy: tvůrce je hodnocen pozitivně tehdy, tvoří-li podle nejaktuálnějšího bodu vývojové linie. Je-li "pozadu", je jeho tvorba zpátečnická, negativní, možná až škodlivá. Tento hodnotící klíč, v podstatě velmi jednoduchoučký a také pohodlný, by vyžadoval sám o sobě důkladný rozbor. On totiž v historii nikdy vlastně doopravdy nefungoval. Jednak proto, že se umění nikdy nevyvíjelo jen po jedné linii, ale hlavně proto, že provozovací praxe ho nikdy nepotvrdila. Vše pak dnes zamotávají úvahy postmodernismu: Ona vývojová linie totiž podle filosofů byla konstruktem, který neplatí: dějiny se nevyvíjejí plánovitě odněkud někam, a už vůbec ne od nižšího k vyššímu, od horšímu k lepšímu. Přeneseme-li tuto myšlenku na umění, je pošetilostí hodnotit dílo podle jeho vztahu k nějaké pomyslné (většinou pár lidmi postulované) nejaktuálnější vývojové linii. Praxe šla ostatně vždycky jinudy: desetitisícům posluchačů, kterým se např. líbily Rachmaninovovy Variace na Paganiniho bylo zcela jedno, že v tu dobu už někdo 15 let komponoval atonálně a v řadách, a že v mnoha spisech popisujících historii hudby není toto tak často provozované dílo ani zmíněno. Je prostě kompozice oslovila a chtěli jí poslouchat znova a znova.

Vraťmě se z tohoto hlediska k Šostakovičově Písni o lesích. Oněm posluchačům, co tak nadšeně na Pražském podzimu 2006 této skladbě nadšeně aplaudovali, bylo úplně jedno, že jde z hlediska užitého hudebního materiálu o takzvaně zpátečnické dílo. Oslovila je síla této hudby. Ocenili skvělou prvotní invenci, skvělou stavbu díla, jeho hudební náboj, skvělý zvukový háv. Tato prostší hudba, než většina ostatních Šostakovičových skladeb, má z hlediska takzvaně nepoučeného posluchače dokonce jistou výhodu právě v oné jednoduchosti a lapidární čitelnosti. Naskýtá se otázka: Je hanba, když skladatel přistoupil k vytvoření díla, jehož cílem bylo oslovit široký okruh posluchačů, že to umí a povede se mu to? Je jistě odporné, že někdo kumštýři vnucuje svá nepoučená hlediska, jak to v době vzniku Písně o lesích činila státní moc v Sovětském svazu. Ale je etická hanba, že se někdo rozhodne napsat dílo s cílem oslovit onen široký okruh posluchačů (což se samozřejmě projeví v užitém hudebním materiálu)? Nemáme na to příklady v minulosti? Porovnejme Mozartovu Figarovu svatbu psanou pro císařské divadlo a Kouzelnou flétnu komponovanou pro předměstské lidové divadlo. Co Beethovenovo Wellingtonovo vítězství? Neprojevuje se ostatně v rozporu mezi Šostakovičovými díly tak zvaně umělečtějšími, tj. složitějším jazykem hovořícími, jako je třeba 4. symfonie a díly údajně povážlivě ustupujícími posluchači, případně politickému tlaku, jakým je přesně Píseň o lesích a některé další skladatelovy kompozice, příznak toho, že se soudobí skladatelé začali, možná až povážlivě, vzdalovat od posluchačde?

Nad Písní o lesích se samozřejmě vznáší problém hodnocení z hlediska politického. Chcete-li se dobrat nějaké hlubší odpovědi na hodnotu této skladby a tudíž jí paušálně ihned neodsoudít jako odporný obraz 50. let s jejich procesy, politickou šikanou, atd., hrozí vám, že budete viděn jako někdo, kdo adoruje tuto dobu, kdo by ji snad chtěl i vrátit. Nic takového. Je tu jiný problém: Zda vůbec hodnotit umělecké dílo výhradně podle "ideologického" klíče. Na ideologický klíč je česká hodnotící platforma zvyklá již od dob Otakara Hostinského a hlavně Zdeňka Nejedlého a nedokázala se ho nikdy zbavit. V těch lepších časech se odehrávalo ono ideologické hodnocení hlavně na uměleckém poli (např. známé boje o Dvořáka, některé polemiky v 60. letech 20. století o "avantgardu"), v těch politicky autotritativnějších či převratných dobách bylo bohužel také vedeno z politicko-ideologických hledisek. Tak měl být odsouzen Josef Suk za své "rakušanství", tak byl vyhnán K.B.Jirákpro údajnou kolaboraci s Němci, za totéž zavřen V.Talich. Mnoho by bylo možné napsat o posledních padesáti letech. Jednotícím hlediskem u všech těchto případů (pominu-li také dobové vášně osobních vztahů mezi jednotlivými aktéry) byla netolerantnost k jinému názoru, než svému a také psí, bezmyšlenkovitá oddanost právě vládnoucí doktríně, často pak neodvaha postavit se nesprávným tlakům. A dost jistě lze tvrdit, že všechny "ideologické" hodnotící klíče, ať byly vedeny z jakékoliv pozice, byly pro umění škodlivé. Vždy ochuzovaly jeho celkový obraz.

Můžeme se zamyslet nad tím, zda dnes zcela takovéto prvky ochuzování celkového obrazu umění vymizely. Pokud se neztotožníme s tím, že má někdo právo direktivně určovat, co se má (nebo dokonce může) veřejnosti předkládat a co ne, musíme připustit, že každý směr tvorby, každý styl má právo být zveřejňován, a že obsahová stránka uměleckého díla je věcí svědomí autora. (Samozřejmě abstrahuji od extrémů.) Pokud chceme redukovat celkový obraz uměleckého světa tím, že některá díla nepřipustíme k provozování, protože mají údajně škodlivý myšlenkový obsah, nebo jejich autor nezastával "správné" politické postoje, nebo dokonce, že nejsou napsána ve správném stylu, chováme se obdobně, jako mnozí cenzoři kultury v minulosti. A ošklíbáme-li se nad Šostakovičovou Písní o lesích jen proto, že nezapadá do naší intelektuálně vykonstruované správné linie hudby, nebo proto, že se v ní zpívají věci, které jsou pro nás dnes politicky nepřijatelné a neuznáme, že jde o výbornou kompozici skvělého autora, jsme na stejné pozici "obrazoborců". Naštěstí pro umění oni turisti na koncertě s provedením Šostakovičovy Písně o lesích žádné takovéto stanovisko nezastávali - oni ho ani neznali - a prostě poslouchali hudbu.

OK

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.