Eduard Douša: O hudbě 20.století

15. 05. 2007 | † 06. 06. 2009 | kód autora: 2h0

obrazekCo by se (asi) mělo v současné artificiální hudbě (se zřetelem k české hudební scéně).
(Předneseno 29.3.2006 na hudebně vědecké konferenci "Co je dovoleno v hudbě 20. století" pořádané HAMU)

Tento příspěvek nesměřuje ani do oblasti hudebně teoretické ani do oblasti hudebně historické, ale spíše je to jakýsi stručný sumář úvah a zkušeností vycházejících z poznatků získaných jednak činností dramaturgickou při přípravě koncertů z tvorby současných českých skladatelů a z hudby 20. století v jednom z činných skladatelských sdružení, jednak se opírá o zkušenosti získané mnohaletou pedagogickou činností a konečně je to i osobní pohled skladatele na problematiku soudobé "vážné" hudby a její postavení v současném hudebním životě.
Domnívám se, že je pro nás stále typické, že kromě velkých jmen naší hudební kultury (Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů) jinak spíše zapomínáme na další významné osobnosti, které v průběhu času utvářely vývoj české hudby. Podíváme-li se více do historie, co např. žije z tzv." předsmetanovské" éry, přičemž např. J.V.H. Voříšek nebo J.B. Kittl nejsou vůbec nezajímaví autoři ( a také v této době zdaleka ne jediní). Jak moc se hraje Z. Fibich, J.B. Foerster, O. Jeremiáš, K. Kovařovic a bohužel také J. Suk, V. Novák či O. Ostrčil...?
K dalším bílým místům patří do značné míry tzv.meziválečná moderna 20.- 40. let 20. století. S výjimkou B. Martinů a snad i A. Háby, kteří se prezentovali v zahraničí, většina autorů tohoto období upadla zejména pro koncertní praxi víceméně do zapomnění. Naštěstí je leccos natočeno v rozhlase a tu a tam vydáno tiskem ( zvláštní podíl má na tom ovšem dobová produkce Hudební matice Umělecké besedy). V poslední době lze sice pozorovat i určitou badatelskou reflexi(Ústav hudební vědy FF UK v Praze) ale jako stylový komplex tato hudba fakticky nežije, přičemž řada děl těchto autorů je schopna se postavit svojí muzikalitou a kompozičním umem do jedné řady s díly takových autorů jako jsou B. Bartók,B. Britten, P.Hindemith, A.Honegger, D. Šostakovič či S. Prokofjev. V tomto ohledu dosti dlužíme autorům jako např.J. Ježek, P.Bořkovec, E. Schulhoff (ironií osudu je, že ho v 90. letech prezentovali v Německu), ale i L.Vycpálek, V. Kaprál, E. Axmann, B. Vomáčka, J. Křička a řadě dalších.
Obdobný vztah máme i k české hudební tvořivosti po roce 1945 jako celku,přičemž i zde si troufnu říci, že, zatímco řada děl Nové hudby zahraničních skladatelských celebrit je již víceméně záležitostí historickou, odkaz české hudební tvorby po roce 1945 přináší řadu hodnotných a životaschopných děl,jež čekají na odpovídající zhodnocení jak z hlediska badatelského tak z hlediska provozovací prax...

....
Výše řečeným ale nechci říci, že "všechno špatně", právě naopak. Jako skladatel s uspokojením pociťuji a domnívám se, že je to trend dosti zřetelný, že od 90.let minulého století do značné míry pomíjí stylový diktát a spekulativní intelektualismus v tvoření, jež vzdalují soudobou hudbu posluchačům i interpretům. Stále ovšem často fungují hodnotící kritéria založená v podstatě na tom, že kdo nevychází z určitých stylových norem a stále něco neboří a nehledá tzv. nové cesty, je beznadějný eklektik a v širším kontextu nepřínosný autor ( což se lze dočíst i v některých učebnicích dějin hudby).V důsledku tohoto pohledu se pak logicky stává, že se do takto koncipovaných učebnic prostě nevejdou vůbec ( nebo nehodí?) nebo vejdou jen velmi povrchně některá důležitá jména v praxi často hraných autorů 20.století (nejen českých)- namátkou připomínám např. jména jako Bernstein,Rodrigo, Tedesco, Korngold, Francaix, Bozza, Tomasi ( u nás např. O.F.Korte,J.F. Fischer, L. Sluka aj.), kteří představují trend tzv.komunikativní moderny, což ovšem činí interpretaci vývoje hudby 20. století jednostrannou a neúplnou.
V návaznosti na řečené konstatuji, že tady náleží důležité místo pedagogickému působení. Je třeba objektivně a soustavně na všech typech uměleckých škol přednášet o problematice hudby 20. století a hudby současné, speciálně pak hudby české. Proto je např. na konzervatořích pro tyto účely zaveden pro všechny obory činnosti speciální předmět Současná hudba navazující na obligátní přehledovou výuku dějin hudby v 1.-4. ročníku.
Nyní trochu odbočím: Ať se nám to líbí či ne, vše se " točí" kolem peněz. A tak se, např. ve srovnání filmaři či divadelníky méně průbojná současná vážná hudba často ocitá na pokraji svého bytí a nebytí a bez valné státní podpory. A tak nezbývá než shánět granty a oslovovat sponzory. Kdo to někdy dělal, ví, o čem mluvím.Stačí, že jeden důležitý grant nevyjde a už je všechno jinak.V promyšlené a ucelené dramaturgii se musí dělat škrty, či dokonce hrozí, že se již etablovaná akce výrazně omezí či zruší.Snad by se dala najít forma systematické, přímé státní podpory, která by vytvořila, vedle grantových pobídek, jakýsi " existenční základ" pro řadu již osvědčených, kvalitních, periodicky konaných hudebních projektů v této oblasti. Ve srovnání s již zmíněným filmem by to byly náklady minimální .
Co pociťuji jako určité manko je absence aktuálních lexikonů a slovníkových příruček mapujících aktivity českých skladatelů (a také interpretů!)zejména v posledních dvaceti letech. Připomínám, že např. od 1. ( a posledního) vydání užitečné příručky "Čeští skladatelé současnosti" ve vydavatelství PANTON uplynulo v loňském roce právě 20. let. Existuje sice záslužná internetová verze aktualizovaného Československého slovníku osob a institucí z 60. let minulého století, na níž pracuje Ústav hudební vědy MU v Brně, nicméně je zatím ve stavu rozpracování.
Větší prezentaci by podle mého názoru pomohl také soustavnější zájem o koncerty ze současné tvorby českých skladatelů v hudebních periodikách. Často je nutno alespoň "vlastními silami" napsat zprávu o uskutečněném zajímavém koncertu a ještě si ji v příslušném periodiku zaplatit např. formou reklamy na příslušné umělecké sdružení.Nastává tak podle mne trochu paradoxní stav, že odborné periodikum, které by mělo mapovat a dokumentovat pro budoucnost mnohotvárnost a bohatost hudebního života v určité době sleduje víceméně exkluzivní akce, což je jistě v pořádku, přičemž ostatní dění zůstává upozaděno, ne-li zcela opomenuto.
Asi nejvíce napomáhá propagaci a prezentaci současné české hudby Český rozhlas -stanice Vltava, včetně regionálních studií. Rozhlas pravidelně vysílá a také natáčí díla českých současných autorů, za což nelze než velmi upřímně poděkovat. Jediné, co je škoda, že mnohdy dramaturgicky velmi zajímavé koncerty, jež by nepochybně oslovily poměrně široký okruh posluchačů vážné hudby jako takové, se ocitají ve velmi pozdních časech ( např. 1.05 hod. po půlnoci). Také by myslím bylo užitečné ještě více integrovat současnou hudbu do standardní dramaturgie rozhlasových koncertů, jako je to např. v přenosech koncertů Rozhlasových symfoniků. Vytváření pozdně-nočních ghet pro soudobou hudbu není myslím nutné.
Jsou i další věci, které mi leží na srdci- např. trochu přezíravý pohled naší muzikologie na většinu české skladatelské veřejnosti, nebo fungování Půjčovny hudebních materiálů ČHF, které často fakticky způsobuje, že požadované ceny za zapůjčení vlastněných provozovacích materiálů mají také dopad na zařazování současné české hudby do programů symfonických těles a autory pak vede k tomu, že další služby ČHF využívat nebudou a materiály si raději vyrobí sami, což dnes není problém.
Ale o tom až jindy.

Děkuji za pozornos...


....

V Praze dne 27.3.06

Doc.mgr. Eduard Douša, Ph.D.
Pražská konzervatoř

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.