Pár myšlenek nad jmény pěti zemřelých skladatelů

15. 02. 2007 | † 06. 06. 2009 | kód autora: 2h0

obrazekPár myšlenek nad jmény pěti českých zemřelých skladatelů

V druhé polovině roku 2006 ztratila obec skladatelů takzvané vážné hudby pět tvůrců. 1. července zemřel Arnošt Košťál, po té 28.9. Viktor Kalabis, dále to byli Josef Boháč a Věroslav Neumann, těsně před vánoci doplnil tuto smutnou řadu Otmar Mácha Otmar Mácha. Výčet těchto pěti jmen - vzniklý v podstatě náhodou – dává mnohé podněty k zamyšlení. Mnohé totiž tato jména spojuje, mnohé zase ostře odlišuje.

Prvý ze zemřelých – Arnošt Košťál se asi nejvíce vymyká z této řady jmen. Jeho tvůrčí práce se pohybovala především na poli folklóru a oblasti vážné hudby se týkala jen částečně. A pokud se pohyboval A.Košťál svou tvůrčí prací v oblasti vážné hudby, byla vždy zřejmá jeho "domovská příslušnost". Stačí připomenout kantátu Nikola Šuhaj, či symfonický obraz Jízda Novými alejemi. Někteří "praví" skladatelé vážné hudby proto tu a tam sledovali Košťálovu práci s jistou mírou nedůvěry. Přesto byl v oblasti folklórního badatelství i úprav folklóru považován i v mezinárodním měřítku za výraznou osobnost. Přispívala k tomu i nevídaná Košťálova vzdělanost: hovořil suverénně několika jazyky, byl neobyčejně sečtělý. Košťálova tvůrčí práce se odbývala do jisté míry mimo "záře reflektorů". Kutala na nezvyklých polích (např. vztahy dvou výrazných folklóristů L.Kuby a B.Bartóka, hudba sefardských Židů) a v konkrétní hudební produkci často "sloužila dni" (úpravy pro nejrůznější folklórní soubory, pro sborová tělesa). Pochybovačům o smyslu práce A.Košťála bych rád připomenul fakt, že mnohé jeho úpravy vešly běžně do repertoáru a byly mnohokráte reprisovány. Sám jsem byl přítomen situaci, kdy si publikum spontánně vyžádalo opakování KoŠťálova sboru Ej, slunko.To se nepřihodilo mnoha autorům.

Do jisté míry opakem Košťálovu zaměření byl Viktor Kalabis. Jeho tvorba dobývala nejvyšší mety a byla na hony tomu "sloužit dni". Je to pravý symfonik s převahou instrumentálních titulů. Během své tvůrčí dráhy si vytvořil osobitý styl zakotvený v odkazu klasiků hudby 20. století, zejména Stravinského a Hindemitha obohacený mnoha vlastními prvky. Česká hudba je výrazně obohacena Kalabisovou tvorbou, ať už jde o jeho pětici symfonií, o sérii smyčcových kvartet, či o další koncertantní a komorní díl...

....

Josef Boháč žil v posledních letech v ústraní, jeho tvorba zněla více v zahraničí (premiéry v rodné Vídni, v Lipsku). Jako skladatel začal tvorbou dobových – takzvaných masových - písní, z nichž mnohé pro svou nápaditost a podmanivost zaznamenaly značný ohlas. Čím dál tím více se však J.Boháč přikláněl k tvorbě svébytné vážné hudby. Několikrát též vstoupil na pole hudebně dramatické tvorby (nejvýraznější zde opera Goya podle Feuchtwangerova románu o vztahu umělce a politické moci). Jeho hudba byla v dobách, kdy se jí dostávalo větší podpory, hudebníky i posluchači chválena za srozumitelnost a jasnost sdělení.

Do jisté míry měl podobnou podobnou tvůrčí dráhu i Věroslav Neumann. Na rozdíl od J.Boháče převzal do svého skladatelského "slovníku" více prvků z takzvané Musica Nova. Slibný společenský ohlas na Neumannovu tvůrčí dráhu přerušila 70. léta. V tomto ohledu byl V.Neumann protiklad společenské dráhy J.Boháče: Zatímco byl V.Neumann typický takzvaný "osmašedesátník" (v roce 68 byl předsedou Svazu skladatelů), J.Boháč vstoupil na své výsluní v letech sedmdesátých a osmdesátých. V devadesátých letech se stal V.Neumann ředitelem Pražské konzervatoře, kde v tichu své pracovny učinil mnoho pro klidný chod této instituce. Jeho skladatelské dílo žije hlavně na poli vokální tvorby (například nesčetněkrát reprisovaný sbor Nářek Ariadny).

Otmar Mácha byl asi z této pětice nejvíce známý a oblíbený veřejností. Bylo to jistě i pro jeho družnou povahu, ale též proto, že uměl ve své tvorbě spojit jak službu dni (četné scénické a filmové hudby, mnoho příležitostných kompozic), s "dobýváním Parnasu". Žádná z jeho prací nenese známky odbytosti. Se stejným zápalem psal O.Mácha jak hudbu pro televizní pohádku, tak největší koncertní plátno. O.Mácha si vytvořil svůj styl, který je založen na několika jasně rozpoznatelných prvcích (typické akordické spoje, typická melodika, typická stylizace). I to - společně s vždy jasným hudebním obsahem - přispívá k oblíbenosti hudby svého tvůrce.

Jmenovaných pět tvůrců neodlišují jen rozličné tvůrčí postoje. Odlišné byly i jejich lidské osudy. Všichni vstoupili do profesionálního života v padesátých letech. Každý dle svého založení pak reagoval na dobová estetická i politická dogmata. Někdo je považoval za relativně přijatelná (nechci zde v žádném případě tvrdit, že se kdokoliv z jmenované pětice zcela ztotožňoval se všemi příkazy dobových názorových klišé): Košťál svým příklonem k folklóru, Neumann a Boháč tvorbou takzvaných masových písní, v nedlouhém stádiu své tvorby se nechal folklórem inspirovat i Kalabis, ostatně i celoživotní Máchovu snahu vyjadřovat se posluchačsky čitelným jazykem lze do jisté míry vnímat jako paralelu k požadavkům estetiky psát hudbu pro četné publikum. Velmi brzy však někteří z této pětice zakotvili umělecky jinde: Neumann svým hledáním inspirace v podnětech Musica Nova, Boháč v navazování na tvorbu ještě nedávno v Moskvě kritizovaných autorů Prokofjeva a Šostakoviče, Kalabis v introvertním zakotvení svého tvůrčího ducha v nejvyšších skladatelských metách typu vrcholných Bachových děl, či děl Stravinského a Hindemitha, Mácha ve vyhledávání duchovních námětů (Odkaz J.A.Komenského). Léta šedesátá znamenají zejména pro V.Kalabise, O.Máchu a V.Neumanna vzestup jejich společenského renomé. Události roku 1968 a let následujících pak životní dráhy těchto pěti skladatelů ještě více odlišily. Mnohé bylo naznačeno v charakteristikách tvůrčích drah V.Neumanna a J.Boháče. Léta devadesátá pak přinesla do jisté míry velmi zjednodušující přepólování dosavadních společenských kariér svých tvůrců.

V dnešním světě velmi se proměňujících estetických hodnotových postojů nelze vůbec předvídat, jak bude v budoucnu vnímána tvorba soudobých autorů. V době, kdy většinou laciňoučké performance všeho druhu jsou vnímány jako ono "pravé" umění, jako něco, co legitimně navazuje na práci takových géniů jakými byly Bach, Mozart, Brahms, apod., v době, kdy odkaz mnoha dosud vážených uměleckých osobností začíná být zpochybňován, může být snaha o proniknutí do hloubi lidského ducha v díle Kalabisově považována za až směšnou. Naopak dnes jako rutinní se jevící a stranou širšího zájmu vzniklá a prezentovaná kolekce hudby sefardských Židů pro soubor Linha singers A.Košťála se může stát z pohledu budoucnosti něčím, co v 90. letech zajímavě obohatilo českou hudební scénu. Proto by nemělo cenu jakkoliv onu pětici, kterou spojil fakt časově blízkého úmrtí, nyní porovnávat v jakýchsi umělecky hodnotových žebříčcích. A už vůbec by se neměla umělecká práce hodnotit podle občanských postojů svých tvůrců. Zejména ne bez objektivního nestranného posouzení činnosti, která z těchto postojů vyplývala, jak dnes bohužel dost běžné.

Jedno je však jisté: všech pět autorů bylo profesionály ve svém obor...


.... Nepotřebovali k zveřejnění své práce tým pomocníků, kteří by jim jejich hudbu zapsali do čitelného tvaru, kteří by jim jí obstarali zvukovým hávem orchestru, kteří by dopsali vše potřebné (předehry, dohry, protihlasy, apod.), tak, jak to potřebují dnes mnohé údajné skladatelské celebrity. Naopak: Za svou profesionální čest považovali "mít vše ve své ruce", neboť věděli, že i nejmenší detail ovlivňuje kvalitu a hloubku umělcova sdělení. A v tom to právě je: Všech těchto pět skladatelů chtělo být na jimi zvoleném poli především maximálně kvalitními umělci a ne v prvé řadě chytit výhodnou příležitost (ať už společensky, nebo finančně).

A proto bychom si alespoň občas měli jak Arnošta Košťála, tak Viktora Kalabise, Josefa Boháče, Věroslava Neumanna, či Otomara Máchu připomínat.

Otomar Kvěch

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.