Polemika s poměrně rozšířeným názorem

15. 05. 2007 | † 06. 06. 2009 | kód autora: 2h0

obrazekMalá polemika s poměrně dost rozšířeným názorem.

Tato polemika nechce být kritikou celého článku, který má své informační hodnoty. Rovněž tak nechce být osobním napadením autorky, která v daném případě tlumočí určitou částí odborné veřejnosti přijímaný a šířenýnázor.

 

Jde o větu z článku Hudba jako náboženské umění W.Dobrovské (Harmonia 2/2006): "Určujícím stylem 2. poloviny 20. století byl postwebernismus, hudební moderna". Slovo určující má několik možných výkladů, zde je však jeho smyslem míněno: hlavním, centrálním. S názorem o hlavní postwebernovské linii evropské hudby se lze potkat ledackde: v odborných knihách, ve sleevnotech k CD, podle něj vyučují kompozici někteří pedagogové. Mnohé nasvědčuje tomu, že jde o názor pravdivý: Tvorba skladatelů pohybujících se kolem darmstadtských skladatelských kursů budila v 50. a 60. letech značnou pozornost, byl zde Igor Stravinský, který v závěrečné tvůrčí etapě přijal postwebernovské postupy, byla zde celá plejáda dalších autorů, kteří se nechali tímto stylem ovlivnit, ba přímo pohltit. Autoři "darmstadtského okruhu" přinesli mnohé postupy, které zcela zdomácněly ve výrazivu hudebního skladatele. Jako takové je nemohou při svých studiích mladí skladatelé minout. Díla z tohoto okruhu autorů jsou provozována, natáčena (byť možná ne tak, jak by si to tito autoři a jejich zastánci přáli – praxe dává přednost spíše jiné hudbě).

Jsou zde však i jiné linie evropské hudby, které zcela nezapadají do tohoto modelu. K dokazování takovéhoto tvrzení by bylo zapotřebí obsáhlého spisu s přesnými důkazy. Proto v takovéto reakci mohu argumentovat jen jednotlivostmi.

Především, hledal-li bych vůbec nejdůležitější charakteristiku hudebního světa 2. poloviny 20. století, musel bych asi konstatovat prudký nástup pop-music. Pop-music zaujala v mnoha oblastech místo, které bylo do té doby doménou takzvané hudby vážné. Neříkám to s velkou radostí, neboť to sebou přineslo velké zprimitivnění hudebního světa, nemluvě o tom všem obchodu kolem. I propojování evropské kultury s jinými kulturami by zde mělo mít své míst...

....

Zůstaneme-li na poli euroamerické vážné hudby, je nutné – chceme-li charakterizovat 2. polovinu 20. století – zmínit například tyto osobnosti a jejich estetiku: O. Messiaen sice napsal svou multiseriální, tedy postwebernovskou, skladbu Mode de valeurs et d´intensités, ale tato kompozice je v jeho díle výjimkou, celek Messiaenovy tvorby je postaven na zcela jiné bázi. Do postwebernovské linie nikterak nezapadá C.Orff. Jsou zde Američané: Glass, Crumb, Reich, Adams, Torke, ad.. Jejich tvorba poznamenává již nějaký čas hudbu možná více než "postwebernisté". Je tu L.Bernstein. Máme se tvářit, jak to někteří hudebníci honosící se přízviskem avantgardní dělají, že tento umělec nikdy nekomponoval?A to nejen muzikály.

W.Lutoslawski se nevejde taktéž do tohoto modelu: jeho tvorba byla ovlivněna nejprve Bartókem a poté byl jedním s otců stylu, který někteří označují jako styl sónický. A tento styl je velmi nepostwebernovský – jeho "filosofie" je dokonce pravému "webernismu" velmi protikladná. Lze G.Ligettiho označit za postwebernistu? Podle mne ne - hlavní podstatou jeho tvorby jsou jiná východiska, v něčem podobná Lutoslawskému.

Za hlavní proud hudby 2. poloviny 20. století považují dnes někteří snahy J. Cagea a autory tvořící v obdobném duchu. Dnešní zastánce postwebernismu 60. let pak považují za zastaralé.

Ve výtvarném umění, v literatuře se již hodně dlouho hovoří o postmoderně. Zcela běžně se její počátky kladou do začátku 70. let. Tento mnohoznačný proud postavený ze značné části na odmítnutí moderny (např. K. Penderecki) tedy ovlivňuje umění 2. poloviny 20. století svými třiceti lety existence více jak polovinu jeho trvání. Hudební reflexe bohužel v přijímání postmoderny velmi zaostává, i když zde již vlaštovky jsou (v češtině spis V.Zouhara). Jednou z hlavních charakteristik postmoderny je odmítání takzvaného "velkého příběhu", tj. představy vzniklé původně ve filosofii a plně převzaté do hudební reflexe, že vývoj směřuje stále vpřed, a to k lepšímu. V takovémto pohledu nahrazuje nové - lepší staré – zaostávající. Takto nastolená historická přímka pak byla osazena jedinými správnými pravdami. Právě umění s jeho stále více se větvícími styly svou realitou ale již dlouho neodpovídalo pojetí "velkého příběhu". Dle jediné - na správné vývojové přímce sedící - pravdy zcela historicky vyřazení autoři typu Rachmaninov, Respighi, Gershwin, Rodrigo atd., atd. byli neustále hráni a jejich obecné přijímání v praxi bylo v naprostém rozporu s teoriemi o jediné správné linii. Postwebernismus nevyřadil z praxe – ba naopak – údajně zpátečnické Šostakoviče, Poulenka či Brittena, a další, kteřítvořili v těch samých letech, jako "darmstadťané".

Postwebernismus byl jednou z linií evropské hudby, která ovlivnila její další vývoj. O tom není pochyb. Nebyl to ale vliv jediný. Myslím si, že všichni autoři, které jsem výše jmenoval, jí ovlivnili také. Proto by bylo správnější se pojmu určující linie vyhnout.

O.Kvěch

Otomar Kvěch


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.